Útulek pro opuštěné
a nemocné kočičky

Lucie Hlavinková

„Haničko, už běž od toho počítače, sedíš tam moc dlouho!“ Mamince se nelíbilo, že její dcerka propadla počítačovým hrám a trávila u nich příliš mnoho volného času.
„Počkej, mami, ještě mám dva životy, nemám to dohrané!“ zavolala holčička, a zněla docela naštvaně. Máma tomu vůbec nerozumí!
„Ne, už toho mám dost, někdo zvoní, běž otevřít, to bude pošťačka,“ mamince se takové odmlouvání vůbec nelíbilo. Měla pravdu, paní pošťačka jí předala dopisy a zeptala se: „Je tohle vaše kočka?“ Hanička na ni vykulila oči a potom ještě jednou mezi keře, kde se krčila nějaká velmi ošklivá a špinavá černá hromádka chlupů. „Ne, my žádnou kočku nemáme,“ zavrtěla hlavou.
„Já si to myslela. Už jsem ho párkrát viděla u vás, i na jiných místech, lidé ho odhání, asi se bojí, že přenáší nějaké nemoci, má zalepené oči i nos. Je to takový malý chudáček, asi dlouho nevydrží. Mám v plánu zavolat do útulku, aby se o něj postarali, ale bojím se, že už je stejně pozdě. A navíc se vůbec nedá chytit.“
Měla pravdu, zubožený kocourek se od Haničky nenechal chytit, nechtěl dokonce ani kousek masa, který mu hodila, vypadalo to s ním opravdu špatně. Jenom se na Haničku díval smutnýma očima, až jí srdce usedalo. Musela počkat, až přijede paní z útulku, a té se konečně podařilo kocourka naložit do přepravky do auta. „Můžu se na něho přijít podívat?“ zeptala se Hanička nesměle.
„Můžeš, ale…“ nedořekla paní. Pokrčila rameny. Kočka na tom byla opravdu velmi špatně. Hanička se zatvářila tak smutně, že to paní nemohla nechat jenom tak. „Víš co, když teď ví, že na něho myslíš, tak by se mu mohlo začít dařit lépe,“ mrkla na ni. Víš, že se říká, že kočky mají devět životů?“
Hanička se zaradovala. „Devět životů? Tak to je super, to se mu vlastně nemůže ještě dlouho nic stát! S tím bych odehrála celou hru, a ještě by mi zbylo.“
Paní se trochu lekla, že dala holčičce příliš mnoho naděje. „Víš, se zvířátky je to trochu jinak než v počítačové hře. Ale slibuju, že uděláme všechno proto, aby mu těch životů zbylo co nejvíce.“
Ale kocourek, který teď dostal jméno Šmudlík, prohrával. Když mu odebrali krev, na veterině se všichni zděsili, a nejdříve mysleli, že jim přístroje špatně fungují. Kdyby byl kocourek v počítačové hře, ukazatel jeho životní síly už by byl úplně červený a téměř na nule.
„Já na tebe myslím,“ šeptala mu Hanička, která měla dovoleno se na něho občas jít podívat. „Ty jsi přece opravdový bojovník!“ Šmudlík se na ni díval velkýma očima, napojený na infuze, poslušně polykal léky a pomaloučku, velmi zlehka, se začalo jeho zdraví zlepšovat. Byl přece opravdový bojovník! A když uplynul měsíc, stal se z něj docela jiný kocour. Vyhublost byla ta tam, srst se krásně leskla a oči byly čisté a jasné. Ukazatel životní síly by byl krásně zelený a sloupeček úplně plný. Šmudlík byl natolik zdravý, že mohl podstoupit očkování a být připravený k adopci. Hanička tajně doufala, že dostane dovoleno si ho vzít domů, netrávila už tolik času u počítače a snažila se se vším pomáhat, aby u maminky získala co nejvíce kladných bodů. Jenomže život je pěkně zákeřná hra... Šmudlík onemocněl, chřadl, hubnul, ale bříško se mu nafukovalo. Vyšetření ukázalo, že má jednu z nejzávaznějších nemocí, se kterou všechny jeho naděje pohasly. Začal boj o jeho další život, a tentokrát pouhý měsíc nestačil. Celého čtvrt roku se bojovalo, pár bitev bylo vítězných, ale většina prohraných. Situace vypadala špatně. Hanička za ním opět chodila do útulku, a zase mu šeptala, že na něj myslí, že se nesmí vzdávat. „Dva životy sis vyčerpal, ale pořád máš dalších sedm, víš? A sedm je hodně! Prosím, vyhraj, moc tě prosím!“
A Šmudlík poslechl. Byl přece bojovník! A bojovníci se nevzdávají, zvlášť když je před nimi naděje. Naděje, že najde domov, svoje místo na této zemi, kde bude milovaný, nikdo už ho nebude odhánět a štítit se ho.
Nakonec Šmudlík vyhrál. Dvakrát zvítězil nad smrtí a pořád mu zbývá sedm životů, které by chtěl prožít u někoho doma. Ale je tu ještě dost jiných koček a kocourů, kteří bojují, co jen mohou. Útulky jim pomáhají, bojují s nimi, ale k tomu, aby nakonec vyhráli všichni, potřebují naději. Hádejte, kdo jim tuto naději může dát?